Myšlenka týkající se návštěvy odborníka na duševní zdraví někdy dlouho zraje k vlastní realizaci. První idea bývá často zavržena: „Přece není tak zle?", „To přece musím zvládnout!", „Přece nejsem blázen?". A v případě, že se člověk svěří s úmyslem navštívit odborníka podobně smýšlejícímu okolí, rozhodování může ovlivnit reakce typu: „Cože? Až tak?" Nicméně semínko úvah o psychoterapii je zaseto, může klíčit dál přes všechny pochyby a člověka napadá: „Co kdyby mi to opravdu pomohlo?"

  Informacemi v tomto článku bych chtěl podpořit takového člověka v rozhodování či usnadnit fázi zrání nápadu, vyčkávání a zvažování, která může být někdy zbytečně dlouhá nebo skončí zavržením psychoterapie. Návštěva psychoterapeuta, přes veškerou osvětu, může být stále ještě považována někým za slabost. Řadím se k lidem, kteří si myslí pravý opak – účastnit se psychoterapeutického procesu vyžaduje odvahu. A někdy se odvážnějším člověk stává právě díky psychoterapii.

  Konečnému rozhodnutí navštívit psychoterapeuta může bránit mnoho pochopitelných obav. Nelze je ani vyjmenovat všechny. Co člověk, to jedinečný mix bázně – Co když se někdo dozví, kam chodím? Co když se hrabáním ve svých problémech úplně rozsypu? Co když se mnou bude manipulováno? Co když mi není pomoci a takto si to jen potvrdím? Jsou mé nicotné problémy hodny toho, aby je někdo vyslechl (nebo naopak snesl by terapeut něco tak strašného)? Co když se dozvím, že jsem blázen? A mnoho dalších strachů, dle naturelu každého jednotlivce. A jsou dokonce obavy, které nemusí být přístupné vědomí, nemusíme si je uvědomovat. Jednou z hlavních nevědomých i vědomých obav může být strach ze změny. Ano, člověk si jaksi uvědomuje či tuší, že psychoterapie má potenciál měnit jeho život a změna s sebou nese nejistotu, vytržení ze zaběhnutého stylu, přestože ten nám nemusí vyhovovat.

  Teď bych se mohl pokoušet všechny obavy vyvrátit, ale takovou moc nemám. Z pocitů strachu vás těžko osvobodím, pouze vás chci ujistit, že jsou takové obavy časté a že psychoterapeut o nich ví a můžete s ním o nich mluvit. Uvědomuje si, že nově příchozí klient je zranitelný a snaží se vytvořit klientovi bezpečné prostředí, kde se obavy pomalu rozpouští. Také si uvědomuje, že každý má jiné tempo a nebude na vás naléhat abyste odhalovali věci, které nechcete. Ne každý si je vědom toho, že o tom, co jste ochotni sdělovat, si rozhodujete sami.

  Možná už jste v životě zakusili, že vaše představy o něčem neznámém a obávaném v budoucnosti, byly několikanásobně větší než následně prožitá skutečnost. Podobně to může vypadat s představou o návštěvě psychoterapeuta. Je zajímavé, že úzkostné myšlenky přicházejí tak nějak automaticky a mohou zcela zastínit představy, které jsou blíže realitě. A tak si člověk většinou nepředstaví, co ho na terapii čeká především – přijetí, snaha o pochopení, zájem o příchozího, vřelost, laskavost, soucítění, podpůrné prostředí a další. Nevylučuji ovšem, že existují lidé, které děsí právě výše uvedené reakce a chování, proto ani tyto neposkytuje terapeut „násilně“ proti vůli klienta. Už první návštěva může navíc znamenat obrovskou úlevu.

  Co vás tedy čeká na psychoterapeutickém křesle? Moc rád bych vám to dopodrobna vylíčil. Rád bych tím třeba ulevil úzkostnějším lidem, kteří se na vše musí důkladně připravit, stydlivější bych dopodrobna seznámil s programem psychoterapie a osobností terapeuta, aby věděli, že se nemusí obávat zesměšnění, nedůvěřivým bych referoval o posledních vědeckých výzkumech na poli psychoterapie a popsal psychologické techniky s přesným účinkem na vaši osobnost. To vám ale nemohu udělat! Je to jako bych vám prozradil děj a konec filmu na který jdete. Navíc ho ani neznám. Každý bude zažívat něco jiného ve své jedinečnosti, svůj vlastní příběh. Příliš přesným popisem toho, jak to na terapii chodí, bych vás ochudil o zážitek. A to považuji za stěžejní v psychoterapii – není to nalejvárna, manipulace, ani přesvědčování, jak máte žít, je to především zážitek. A pokud zůstaneme u analogie s filmem, je to také velké dobrodružství. 

  V osobě terapeuta můžete potkat člověka, který vás nehodnotí, který stojí na vaší straně, má vás rád. Vzniká jedinečný vztah, nemající v běžném sociálním kontaktu obdoby. Když například zvažuje terapii člověk nemající závažné potíže, pouze starosti, se kterými si neví rady, tak může namítnout, že má své lidi, vrby, kterým se může svěřit, poradit se. Rady přátel však mohou být ošemetné, neboť bývají založeny na jejich zkušenostech. Proto vám mohou v dobré víře doporučit řešení, která se jim osvědčila, ale nemusí být vhodná pro vás. Nezkoumají s vámi různé možnosti a motivace jednání, emoce s tím spojené, vzorce chování atd., tak jak to činí neutrální terapeut. I když můžeme mít přítele nebo jiného blízkého člověka, kterému říkáme o sobě vše, sotva už mu říkáme vše a dopodrobna o tom, co k němu cítíme a někdy to nemusí být pěkné věci. Takové fantazie obvykle unese pouze terapeut. A přitom jsou to důležité obrazy psyché, často doprovázené silným emočním nábojem, které si nosíme v sobě a mohou nás lekat. Je tedy mnoho rozdílů mezi přátelským popovídáním a psychoterapií. Jedinečnost určuje třeba i to, že přestože může být vztah s terapeutem přátelský, je to především vztah odborný.

  Na první hodině většinou očekávejte dohodu mezi vámi a terapeutem. Nebojte se říct svou představu o průběhu terapie. Hodně terapeutů vám nabídne tři sezení jako „zkušební“, po kterých se rozhodnete, zda chcete pokračovat, případně se rozhodne terapeut, zda je schopen vám pomoci nebo vám doporučí někoho jiného. Záleží také na tom, zda vy považujete psychoterapeuta za správnou osobu pro vás. Pokud to tak není, nebojte se zkusit jiného. Neznamená to, že terapeut není dobrý, ale pouze to, že není dobrý pro vás.

 Nenapadá mě, co víc by bylo třeba vědět před první návštěvou psychoterapeuta. Snad nejsou příliš zklamáni ti, kteří dočetli až sem s očekáváním náležité přípravy na terapeutické sezení. Taková ta otřepaná sdělení typu „Někdy vědět méně, je více“, s obvyklým dodatkem, že „je to pro vaše dobro“ můžou člověka pěkně popudit, ale někdy je to prostě tak. Pokud někdo přeci jen potřebuje vědět víc, je úplně legitimní, když své první terapeutické sezení využije jako edukační. Terapeut vysvětlí, jak pracuje, a zodpoví dotazy, rozebere s vámi pochybnosti nebo možnosti terapie.

  Nakonec bych odpověděl na otázku, která vás možná také napadla. Proč to všechno podstupovat? Zde si pomohu citací z knihy britské psychoterapeutky Susan Howard, popisující benefity terapie velmi výstižně: „Prvním přínosem by měla být pomoc s problémy, které vás přivedly do psychoterapie. Když se těmito problémy začnete zabývat, mohou se pro vás stát fascinujícími věci, které se o sobě dozvídáte. V tuto chvíli můžete chtít vědět více o svém vnitřním světě a vaše cíle v terapii se přesunou od vyřešení krize k vnitřnímu poznání a změně. Proces vyrovnávání se s původním problémem vede velmi často k odkrytí dřívějších zranění a problematických způsobů vztahování se ke světu v současnosti. Pokračování v psychoterapii vám umožní důkladněji je prozkoumat a některé z nich vyřešit tak, aby byly méně bolestné. Jiným významným ziskem psychoterapeutické práce je rozšíření vědomé mysli…vědomí sama sebe a toho, proč se cítíte nebo chováte určitým způsobem. S tím přichází větší svoboda a možnost volby svého jednání". To vše by mělo posílit vaši schopnost vztahovat se k druhým a navazovat s nimi uspokojující a důvěrné vztahy. Neméně příznivě by měla psychoterapie zlepšit také vztah k sobě samému.

 

  Vážený čtenáři, přeji vám hodně vnitřní síly a odvahy při důležitém rozhodování na vaší životní cestě.

​

Michal Hartman